Už kousek za hranicemi jsem začal mít divný pocit z pedálů, zvláště z toho brzdového, ale uklidňoval jsem se tím, že je to jen přesedláním z normálního auta. Přenocovali jsme v lese kousek za Poznaní a druhý den jsme pokračovali v cestě. Pocit z pedálů byl však čím dál divnější, což mě nakonec donutilo vlézt pod auto. A nebyl to jen pocit! Prodřela se brzdová trubička, která vede u držáku převodovky. Dojeli jsme tedy na odpočívadlo kdesi v lesích nedaleko Malborku s tím, že druhý den budeme řešit opravu. Ostatně jak se říká: ráno moudřejší večera. Ráno ale o moc moudřejší nebylo. Vozím totiž různé náhradní díly, ale samozřejmě vždy se porouchá něco, co zrovna se sebou nemám. Brzdové kapaliny už moc nezbývalo a ani tu jsem neměl (teď už raději ano). Po chvíli se na parkovišti objevil postarší houbař, a když viděl, jak běhám s nářadím okolo auta a přemýšlím, jak prasklinu provizorně ucpat, aby se dalo dojet alespoň do servisu, tak nám nabídl svoji brzdovou kapalinu, kterou úplně náhodou měl zrovna v autě. Dolili jsme tedy nádržku a opatrně pokračovali do nejbližšího městečka. Polsko je vesměs rovina, takže brzdy, zvláště u busíku, přeci nejsou zase tak potřeba.
Celou dobu jsem si ale říkal, že bylo štěstí, že jsme nejeli přes ty Alpy, jak jsme původně zamýšleli… Byla zrovna neděle, takže autoservisy byly zavřené. Věc komplikoval i fakt, že následující úterý byl v Polsku svátek, takže řada servisů měla zavřeno i v pondělí. Podařilo se nám ale natrefit na velmi ochotného místního obyvatele, který nám v autoservisu jeho známého dohodl na druhý den opravu. Přenocovali jsme tedy na parkovišti v centru města a ráno vyrazili do dílny. Za necelou hodinu bylo hotovo, účet neuvěřitelných 650,- Kč (za to by se u nás automechanik ani neohnul pod auto ) a mohli jsme pokračovat v cestě. Dorazili jsme do Malborku a utábořili se v příjemném menším kempu v lesoparku na okraji města. Následující den jsme dojeli k moři do kempu u pláže. Cestu jsme si ozvláštnili přívozem přes ústí Visly. U moře bylo skutečně jako u moře – teplota vzduchu 35°C, busík ale chladil bez problémů. Jen ta teplota moře byla asi tak o 30° nižší.
Po odpočinku na plážích jsme zamířili do Gdaňsku. Během cesty se však objevila další porucha. Tentokrát začaly zlobit blinkry. Do našeho ubytování v Gdaňsku jsme dojeli i bez funkčních blinkrů a kvůli špatnému odbočení jsme dokonce dvakrát projeli kolem policejní hlídky střežící omezený vjezd do centra města, aniž by si povšimla technické nezpůsobilosti našeho vozu. Druhý den jsem zkontroloval veškerou kabeláž, ale byla v pořádku. Tipoval jsem tedy, že problém bude v relé blinkrů. Mezi náhradními díly vozím i několik relé, ale opět ne zrovna relé blinkrů. Z Gdaňsku jsme měli v plánu jet už domů. Propočítal jsem si, že pokud pojedu po dálnici, tak blinkry budu muset použít asi jen desetkrát (předjíždění jsem tak nějak nepředpokládal ). Konec konců ukazovat směr se dá i rukou, jen jsem se obával, že to v dnešní době už většina řidičů nezná (já to ještě pamatuji, když jsem v mládí jezdil do školy na Jawě 21 alias fichtlu). Našel jsem ale e-shop, kde měli relé s předpokládaným doručením do druhého dne. Objednal jsem a ráno v den našeho odjezdu skutečně dorazilo do prodejny, čehož se zřejmě zaleklo i původní relé a začalo opět fungovat. Cesta domů po dálnici byla sice dlouhá, ale vcelku příjemná. Tedy alespoň pro nás - řidiči kamionů naší pohodlnou cestovní rychlost 85 km/h už tolik neocenili, snad až na výjimky, kteří, když nás předjížděli, tak ukazovali, že jsme jedničky.
Už to vypadalo, že dojedeme domů bez další poruchy, když vtom se u Wroclawi začalo rychle schylovat k bouřce. Dokonce nám dorazila SMS s varováním před velmi silnými dešti a záplavami. Začal se zvedat vítr, což mne donutilo schovat už tak od slunce spálenou levou ruku zpět do auta a rychle zavřít okno. No, nepodařilo se. Klička se zlomila a zůstala mi v ruce. Bouřka nakonec nedorazila a my jsme dorazili v pořádku zpět domů. A relé opět přestalo fungovat jen 3 km před domem. Jinak výlet k polskému moři jsme si i s dětmi (1 a 3 roky) užili. Jako znalec jižních moří jsem byl tedy teplotou a slaností Baltu mírně zklamaný, ale kvůli tomu jsme tam nejeli. Splnil se mi dětský sen vidět největší (přinejmenším cihlový) hrad na světě! Gdaňsk také mile překvapil, stejně tak jako ochota místních obyvatel, kvalita dálnic (a cena – jsou vesměs zdarma) a kvalita polských kempů. Na našich cestách totiž kempy příliš nevyhledáváme, protože preferujeme raději klid a soukromí, ale buď jsme měli štěstí s výběrem, anebo kempy v Polsku jsou v porovnání s českými skutečně takové poklidnější. Závěrem tedy můžeme konstatovat, že jsme nejeli tím směrem poprvé, ale rozhodně ani ne naposledy.
.
