Jak jsem již několikrát předestřel, nastal čas se pustit do opravy střechy, se kterou jsme víceméně, nebo spíš čím dál více bojovali už od samého pořízení Žoldy.
Nejprve jsem na základě kapající vody z kličky za deště odhalil netěsnost předního střešního vikýře. Při jeho výměně jsem zjistil, že za zenitem je už i ten druhý, ten tedy následoval vcelku vzápětí. Na chvíli se zdálo, že loužičky v autě ustaly, nicméně šlo spíš asi jen o placebo efekt a nebo se prostě reálně jen zmenšily a stíhaly lépe vysychat.
Po jistém čase se však nepříjemná pravda ukázala. Do auta zkrátka teklo a vikýřema, již novýma, to nebylo. Částečně jsem to řešil zakrýváním auta plachtou, což bylo dost nepraktické a zároveň to neřešilo mokrou matraci a věci v šatní skříňce při průjezdu větším deštěm. Zatékání se pocitově stále zhoršovalo, takže už auto prakticky nestíhalo vysychat a bylo v něm takový sklepní vlhký zatuchlý a zaplesnivělý klima. K tomu se přidalo totální prorezivění okapničky nad šoupačkami, kdy za deště nebo tajícího sněhu člověku tekl čůrek ze střechy přímo na kebuli, a pohár trpělivosti zkrátka přetekl. Nebo spíš miska naštvanosti na vahách převážila misku nechutě, lenory a strachu do toho sáhnout.
Donucen okolnostmi jsem se tedy chcá nechcá začal zabývat, co s tím. Na interfernetech jsem našel haldu hrůzostrašných obrázků, což začalo zase vcelku převažovat tu druhou misku vah, ale už zkrátka bylo rozhodnuto, tak jsem na to začal připravovat fouse, autoklempíře v penzi, a brášku, automechanika, co po fousovi podědil noru v jižních čechách, odkud jsem se do Brna naplavil.
Vzhledem k tomu, že mě s tím neodkázali do věčných lovišť, jsem zavrhl variantu jít somrovat jinam a začal jsem plánovat výlet do jč s návratem "po svých".
Jak už to tak bývá, rozsekla to jistá náhoda, kdy jsem dost narychlo potřeboval do jč, přičemž rodinka měla jiný program. Tak jsem skočil do Žoldy, blejsknul mu poslední hrdinské foto s jádrem v zádech, odstavil ho u rodičů na zahradě, zařídil si důvody cesty a vyrazil vlakem pro rodinku do Pardubic a následně dom.
Sice se říká Fordem tam a vlakem zpátky, no já to hold měl busem tam a vlakem zpátky. Ale zase jsem z Budějc do Prahy chytil chloubu Plzeňského strojírenství "třistaosmdesátku", která je vlastně taky dost smutnej příběh, tak jsem alespoň mohl potěšit oko a doma zamachrovat na mladýho ajzboňáka.
Po dalších 2 týdnech se naskytl Velikonoční víkend, prodloužený o 2 dny, což byl přesně ten čas, kdy se vydat s rodinkou za rodinou a pustit se do rozborky. Ještě před tím jsem ale provedl lehkou fotodokumentaci pro lepší představu a srovnání, jak to vypadá na první pohled zvenčí a reálně zevnitř.

Koukám, že jsem se zase v úvodu ukrutně rozepsal, tak vás budu trochu napínat a rozborku si necháme zase na příště .

Koukám, že to bude potřeba pořádně pošudlat...

Zdarec, Merlin by určitě napsal, že pošudlat to bude třeba jen tak trochu .
Ale abych nebyl taková ostuda a trochu to posunul, tak si dáme něco málo z rozborky.
Pokud si dobře pamatuju, tak pro začátek bylo potřeba sundat zadní závěsnou skříňku. Teda vlastně úplně na začátek je fajn to vyklidit a sundat záclonky + se fakt hodí odšroubovat sedáky ze zadní lavice a vyhodit přední sedačky. Zadní sedák hlavně proto, aby se nepodupal a všechno proto, aby se do toho nenadrobila skelná vata (Au au au ), ktrerou je to v originále izolované.
Závěsná skříňka visí na konzolkách v zadním platu horní postele + je z boku přišroubována k šatní skříni. Pak se zkrátka spustí dolu a vyndá kufrem. Před demontáží doporučuju odpojit kabely z repráků.
Po závěsné skříňce je třeba demontovat šatní skříňku. Ta je sešroubována se skříňkou na vodní nádrž a zároveň je prišroubována úhelníčky k podlaze kufru. Pro vyndání je dobrý odšroubovat i pozinkový kastlík na motordekl. Pak se musí celá skříňka vytočit odshora zešikma do kufru a ven s ní.
Následující částí ježka v kleci jsou přední díly plata postele - posuvné i sklopné. Z posuvného je třeba shodit rolničky, ze sklopného panty.
Další částí jsou "garnýže". Zde opět doporučuji nejprve odpojit a sundat zářivky. Levá garnýž jde sundat v kuse (plech i překližka), napravo jsem nejprv sundal překližku až poté plech. Garnýže drží přes přední čela ke skříňce nad kabinou a pak několika vruty podél.
Po garnýžích následují překližkové bočnice/kolejnice předního plata postele. Po jejich sejmutí jde konečně sundat i zadní plato postele. Dlouho jsem se s ním casnoval, až jsem nakonec musel z něho sundat přední plechovou hranu. Doporučuji si tedy ušetřit vztekání a demontovat ji rovnou.
Nakonec lze sundat i nadkabinovou skříňku. Ta je přichycená vruty ve vrchní části čela a pak jedním vrutem zespodu. Je to ten úplně přední, nejblíže zrcátku. Ty ostatní drží jen přepážku ve skříňce a netřeba je povolovat. Pak už se celá skříňka jen vytáhne dozadu.
No a když se dílo podaří, vypadá to asi nějak takto.

Jo, leze to ze mě jak z chlupatý deky, ale snažím se. Mám dojem, že čas už je zase nějak proti mě. Jako tradičně se totiž ukazuje, že s mnoha věcmi jsem měl začít o něco dřív. Kupříkladu mám stále kabriolet. Sice v tomto počasí to asi až tak neva, ale přinejmenším mi tam buď chybí patro na spaní a nebo mám přebytek posádky. Co z toho platí je už na úhlu pohledu.
Tím, co jsem popsal posledně, tak nějak skončila neinvazivní část rozborky. Od tohoto momentu již bylo třeba vzít do ruky vrtačku. Následuje totiž sejmutí překližkových panelů a ty jsou , krom dvou stropních, ve spodní části přinýtované. Je potřeba to začít rozebírat odpředu a nejprve tedy odvrtat trhací nýty. Tady pozor, nýty jsou schované i pod čtvercatýma distančníma podložkama, co jsou k panelům přistřílené skobičkami. Takže je třeba mezi zarazit špachtli a odpáčit podložku. Konkrétně je třeba sundat na předních panelech čtvereček co je zhruba uprostřed, cca na úrovni klandra dětské sítě. Na zadních panelech pak tu nejvíc vpředu, dvě zadní možno nechat.
Po odvrtání nýtů, demontáži držáků klandra sítě a světýlek se tedy nejprve směrem dolů stáhnou přední boční panely, následně spojovací lišty a pak zadní boční panely. Poté lze odvrtat nýty zadních rohových lišt a vytáhnout zadní panel. Pro demontáž stropních panelů je třeba nejprve vyďoubat krytky šroubků a demontovat kličku vikýře a následně vnitřní rámeček. Potom lze směrem dolů a dopředu vytáhnout přední panel. Pro vytažení zadního panelu je potřeba nejprv odvrtat nýty ze spojovací lišty panelů. Pozor na to, já si nýtů nevšiml a lištu jsem urval. Naštěstí ji lze ještě otočit. Panel se pak vytáhne opět dopředu a dolů.
No jakmile se vytahají panely, tak to začne kousat už úplně všude, aaauuuuuu. Odtud doporučuju si navléci na tlamu pyskokryt. Naštěstí toho je od Covidu doma nasysleno dost, tak nebyl problém něco najít.
Po vytahání panelů to vypadá asi nějak takto: A po vyraubování vaty je to hned sympatičtější. Bordelu z toho byly 3 pytle na mrtvoly. No a pokračování si dáme zase příště. To už se snad dostaneme k něčemu zajímavějšímu .

Pokračujeme s odvrtáváním nýtů. Sděláme násuvné lišty panelů a následně pozinkplechovou kostrukci vnitřního obložení. Potom musíme vytahat asi 300 skobiček polstrování pod okýnkem.
Já je sice vytahal v některém dřívějším kroku, ale až zde je to nezbytné. Do doby, než jde střecha dolů ničemu nevadí.
Tím máme uvnitř v podstatě hotovo a lze již zcela nerušeně zkouknout dílo zkázy.
U našeho Žolíka to naštěstí taková zkáza není. Nicméně to bohužel zas až tolik neznamená, neb stav na ponechání to také není a poléčení bez amputace střechy také nepřipadá v úvahu. Každopádně již v tomto stavu jsou zcela patrné nejhlavnější příčiny nevlídného stavu - rozklížený spoj laminátu s plechem v zadní části a nevhodně zvolené uchycení markýzy na lisovací matice.

Tahle místa kdyby někdo vhodně poléčil dříve, střecha dolů zatím asi nemusela. Na kdyby nehrajeme, takže zní neúprosný verdikt, že kabrio bude.