V průběhu izolování jsme v neděli zároveň nahodili zadní dveře, které opět tatík vystříkal voskem a nahodil do nich okno. Zároveň také osadil nové těsnění zadních vrat a já jsem nasadil vypucované znaky, nové těsnění zámku a zámek samotný, tektéž trochu očištěný a namazaný. K zadním vratům jsem pořídil nové upevňovací šrouby, protože jeden zarezlý bylo nutné odvrtat a následně pomocí navařené matice vytočit zarezlý zbytek z protikusu. Nové originál šrouby jsou už, vcelku logicky, torxy a tak to žvejknutí při zareznutí hrozí už výrazně méně. S nedělním pozdním odpolednem jsem nakonec nahodil zadní část postele, nastěhoval všechny krámy do auta a odlepili jsme se s juniorem z jč směr Brno. V Brně jsem pak Žoldu na nějakou dobu odstavil, neb bylo také třeba řešit jiné věci.
A takhle si tam v klidu, i s těma krámama uvnitř, čekal:
Když jsem se trochu otřepal, dokončil jsem jemné detaily izolace k okýnku střechy a přistřílel zpátky skobičkami koženku. Nasadil jsem záklopy střechy. Zde bych chtěl každopádně upozornit, že jsou tam velmi natěsno a je třeba je skládat ve správném pořadí. Já si s tím slušně naběhl a byl jsem u toho i dost silně podrážděn, neřku-li vyloženě nasrán
. Už při nýtování rohových zásuvných lišt k rámu, které jsem měl přinýtované již z jč, je potřeba přinýtovat nejprve ty boční, nasadit boční obložkové panely a až poté nanýtovat ty vrchní a nasadit panely vrchní. Já nejprve nanýtoval všechny lišty, pak nasadil vrchní panely a zcela neúspěšně se tam 2 večery snažil narvat boční panely. No nakonec vše dolů, odvrtat nýty, nanýtovat znovu a osadit. Naprosto zbytečná práce, takže na to fakt bacha. Nejpve zadní panel, pak boky a nakonec strop. A nic nenýtovat zbytečně brzo. Je to fakt ježek v kleci a je třeba dělat jen nezbytné kroky a ve správném pořadí. K tomu všemu jsem si samozřejmě ještě musel zpět shodit zadní část postele, jinak bych to tam zkrátka nedostal.
Když jsem konečně vítězoslavně střechu zaklopil, doizoloval jsem též nadkabinový prostor. Tady opět pozor, nadkabinovou skříňku je nutné osadit dříve, než "garnýže". Taky jsem se s tím zbytečně vycukal, jen s tím rozdílem, že garnýže jdou dolů snadno, když člověk ví jak na to. A to jsme díky tomu, že jsem je půl dne předtím nandal, naštěstí věděl. Takže když byla skříňka opět na svém místě, nasadil jsem si znovu garnýže včetně konců a domontoval postel. Na tom už nic světoborného ani zajímavého nebylo a tím bych kapitolu o opravě střechy asi uzavřel.
Celkově to teda bylo slušný sousto. Mé prvotní smýšlení o Hochdachu jako jistotě bez problémů se zatýkáním, plesnivějícím stanem, všemi možnými potížemi s konstrukcí zvedačky, meluzínou a kdečím vším špatným si vymyslíte, se setkáním s realitou 34 letého Hochdachu rázem rozplynulo a vyskytl se přede mnou problém naprosto nesrovnatelného rozsahu se všemi těmi zmiňovanými neduhy, které by mohli jednoho napadnout. Nakonec ale když se chce, tak se to dá zvládnout. Nesmí se při tom moc koukat na peníz a tak nějak vlastně asi nikam okolo. Je třeba zatnout zuba a jet, hlavně nepropadat trudomyslnosti, což se mi ne vždy dařilo. Nakonec vždy všechno jednou skončí. Jak už jsem tu někde na fóru psal mheppovi i přes to všechno bych Hochdacha neměnil, otázka pro mě dávno neleží zda Hochdacha nebo Aufstelldacha, dnes je na stole tak maximálně otázka v podobě zda T3 vůbec. Ale pokud člověk má jasno, že T3 bydlíka ano, pak prostě za mě, po mých zkušenostech, je to stále Hochdach. Jen s tou střechou třeba prostě kalkulovat. Nemyslím si, že dnes po těch letech, co se to dělá, bude nějaká zcela zdráva, pokud již nedostala patřičnou péči. U těch opravených bych zase osobně byl opatrný, protože to není úplně jednoduchá záležitost a když se ta oprava ušije horkou jehlou, tak je to podle mě jen časovaná bomba. Já doufám, že jsme tomu dali dostatek péče, aby mě to vydrželo opět těch 30+ let a s osmdesátkou na krku mi to bude už srdečně jedno. Také jsem se v rámci opravy setkal s názory, že jsme to měli vzít už celé, že ten spodek je taky třeba. Ano, nepochybně je. Ale na rovinu jsem zatím všem odpověděl, že na to už nemám. Se střechou jsem si sáhl ke dnu, bylo to dlouhý, úmorný, neveselý, auto stálo, nemohlo rozdávat radost, jen žralo kvanta času, nervů a v neposlední řadě peněz. Přiznávám bez mučení, že kdybych to rozjel ve větším, asi bych to neustál a z akce vycouval - auto prodal. K tomu jsem nakonec nebyl vůbec daleko, když jsem skládání auta téměř dokončil a prorezivěla mi nádrž. O tom ale v jiném vlákně
. Tohle určitě taky doporučuju vzít v potaz, když se do něčeho takového pustíte. Přecenení sil a ztráta elánu je svinstvo a je to hlavně zbytečný. Vždyť ty káry jsou a mají být především o radosti a ne o nervech. Tak na to myslete a ať to hlavně jezdí a všechno tak nějak funguje!